Město Svitavy
Na českomoravském pomezí asi 430 metrů nad mořem leží město Svitavy. Pojmenováno bylo podle řeky Svitavy, kterou znal i první český kronikář Kosmas. Zde v blízkosti řeky, díky kolonizaci premonstrátského kláštera v Litomyšli, vznikla osada „Stará Svitava“ s románským kostelem sv. Jiljí. Druhou kolonizací, jejímiž nositeli byli převážně německy mluvící osadníci, vzniká v polovině 13. století Svitava „Nová“.
Kolonizační činnost probíhala zejména za úřadu olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245 - 1281), který také pověřil svého blízkého spolupracovníka, vestfálského šlechtice Helemberta von Thurm, založením města Svitav.
Zájmy olomouckého biskupství a litomyšlského premonstrátského konventu se vyostřily do sporu, jenž byl rozhodnut 6. listopadu 1256 smírčí smlouvou. Listina, jíž je spor vyřešen se někdy považuje za „zakládací listinu města Svitav“. Svitavy byly městem podřízeným olomouckým biskupům. Městečko, někdy v listinách zvané oppidum, získalo v roce 1330 důležité privilegium, které potvrzovalo svitavskou rychtu k níž patřila vesnice Čtyřicet Lánů a Moravský Lačnov. Později (1513) ke svitavskému panství připadly vsi Hradec nad Svitavou, Vendolí, Sklené, Javorník, Ostrý Kámen, Horní Hynčina, Kamenná Horka a Chrastová Lhota.
Svitavské panství bylo často propůjčováno, prodáváno a zastavováno. Roku 1484 vykoupil Svitavy správce olomouckého biskupství Jan Filipec od Ješka Svojanovského z Boskovic. Svitavy se staly opět městem olomouckých biskupů, ale jako součást mírovského panství.
Celé 16. století můžeme pokládat za „zlaté období města“. Vzkvétala řemesla, rozvíjel se cechovní systém a město získalo důležitá trhová privilegia. O tom, že moc měšťanstva neustále sílila, svědčí privilegium z roku 1606, v němž bylo městu povoleno pečetit červeným voskem. Třicetiletá válka dočasně zastavila rozvoj města, ale samotné Svitavy se vzpamatovaly z průchodů armád poměrně rychle. Byly přestavovány kostely, bourány hradby a položeny základy ke školství.
V 18. století byly vystavěny důležité komunikace, po nichž mohly procházet armády Marie Terezie a pruského soupeře, krále Fridricha II., stejně jako projížděly postiliony. Tragédií pro rozkvět města znamenal požár v roce 1781. Celé město lehlo popelem a protože shořely i zásoby příze, byly ožebračeny celé generace tkalců. Přesto, či lépe právě proto byly v této době položeny základy věhlasu svitavského soukenictví a textilnictví obecně. To vyneslo městu lichotivou přezdívku „Západomoravský Manchester“.
Po dramatickém období napoleonských válek přišli do města první tovární podnikatelé. Začali, zprvu nesměle, zakládat první továrničky a instalovat parní stroje. Snad tušili, že jednou povede městem železnice. Rok 1848 přinesl měšťanskou svobodu a Svitavy se staly součástí politického okresu Mor. Třebová. Tím skončila staletá závislost na olomoucké biskupské a arcibiskupské vrchnosti. Rakouské ústavní pokusy přivedly měšťanstvo k prvním volbám a podnikatelé zakládali první textilní velkotovárny. Město mělo vlastní plynárnu, spořitelnu, školy, soud a stoupala i hrdost jeho obyvatel. Do období prosperity 2. poloviny 19. století vstoupil i svitavský rodák, nyní mecenáš, Valentin Oswald Ottendorfer. Z jeho darů byla postavena tolik potřebná nemocnice, sirotčinec a konečně i pýcha města - veřejná knihovna s čítárnou. Ve městě, kde žilo téměř 10 tisíc obyvatel, tvořili Češi nepatrnou hrstku. Přesto ve městě vedle sebe žili Němci, Češi a Židé ve vzájemném porozumění.
Teprve koncem 19. století získalo město novou tvář. Vedle rozlehlých továrních komplexů přímo ve městě nebo na jeho předměstí vyrostly luxusní vily továrníků, zakládaly se nové ulice a obytné čtvrti. Řadové dělnické domy, kolonie, doplnily průmyslový ráz města. Historické náměstí se zahalilo do pestrých barev, bylo nasvětleno plynovými a nad to i elektrickými lampami z právě založené městské elektrárny. Politicky se obyvatelé přiklonili k živnostenským stranám s křesťanským étosem. Ostatně křesťanské spolky a odbory byly, společně se spolky tělovýchovnými, vůdčími organizacemi ve městě.
Ale to vše mělo zaniknout ve víru Velké války (1914 - 1918), která znamenala rozpad mnohonárodnostní monarchie a nastartovala období vyhlašování nástupnických států na národnostních principech. Není divu, že v německých Svitavách se vyhlášení Československa nesetkalo s pochopením. Ještě v listopadu 1918 na svitavských ulicích byla vyvolávána hesla za obnovu německého Rakouska, ale obsazení Svitav čsl. armádou v prosinci toho roku znamenalo i konec proklamacím o samostatnosti Hřebečského jazykového ostrova. Přes počáteční nedůvěru stanuli svitavští Němci na pozicích aktivismu první republiky, ostatně jejich poslanci a senátoři (F. Spina, F. Jesser, F. Hodina) se stavěli za spolupráci s Hradem.
Ekonomická krize a sociální pnutí 30. let 20. století narušily i tuto křehkou rovnováhu a město dalo svůj hlas kancléři Hitlerovi. Na jeho straně stál i další významný rodák Oskar Schindler, v té době známý spíše pod přezdívkou Schindler - Gauner. Svitavy se po mnichovské dohodě staly součástí Hitlerovy Třetí říše.
Tragédie nové války na sebe nenechala dlouho čekat. Najednou bylo město zaplaveno totálně nasazenými dělníky, válečnými zajatci a běženci z východu. V pracovních táborech se v bědných podmínkách ocitlo několik tisíc lidí, a to až do května 1945. Po osvobození Svitav byli do týchž táborů nahnáni němečtí obyvatelé, jejichž majetek byl konfiskován a do Svitav přišli noví osídlenci ze všech koutů Československa. Z hlediska státní správy byl obnoven soudní okres Svitavy v rámci Brněnského kraje. Ten vydržel až do roku 1960, kdy se město stalo součástí nově vytvořeného Východočeského kraje, a tím se Svitavy definitivně staly českým městem ve smyslu geografickém. Po správní reformě z konce 20. století patří město, ve kterém žije téměř 18 tisíc obyvatel, do Pardubického kraje.
