Svitavský rodák Valentin Oswald Ottendorfer (1826 - 1900) neměl v životě na růžích ustláno. Pocházel ze soukenické rodiny - soukenictví bylo tehdy na vrcholu své slávy - a byl tedy materiálně zajištěn. Sourozenců měl nespočet, jedenáct, i když se dospělého věku dožilo pouze šest. Oswald musel být bystrým dítětem, byl předurčen ke studiu. Nejdříve na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, pak na vídeňské a pražské univerzitě.
Obory filozofie a právo utvářely jeho světový názor a formovala jej nově se rodící občanská společnost. Přičichl k demokracii a všeobecným hodnotám svobody a tyto principy do konce svého života neopustil. V roce 1848 bojoval pod praporem studentských legií na pražských barikádách a revoluci prožíval na ulicích mnoha německých měst a ve Vídni. V tomto období si korespondoval s ruským revolucionářem Bakuninem. Rakouská policie takové „demokratické živly“ nemilosrdně stíhala a zatykač, který byl na zločince vystaven, přiměl Ottendorfera k emigraci do USA.
Bez rozloučení s rodinou, bez vzdělání a znalosti anglického jazyka se mladý muž ocitl v newyorském přístavu. Začal pracovat jako nádeník, pomocný dělník a po nocích se učil novému jazyku a do sebe nasával atmosféru amerického prostředí. S pomocí přátel se stal zanedlouho sazečem vlivného německého deníku New Yorker Staats-Zeitung, který patřil německým emigrantům, rodině Uhlových. Ottendorfer postoupil do redakce, glosoval politický život v Americe a zdálo se, že se v novém domově uchytil. Navíc mu přálo i štěstí.
Koncem padesátých let se do něj zamilovala vdova po majiteli listu Anna Uhlová. Sice byla o několik let starší, ale plná energie, zkušeností a jistého půvabu. Ottendorfer přijal do své péče i šest potomků z Annina manželství. V té době Oswald vážně onemocněl, často se léčil v evropských lázních, ale do rodných Svitav se podívat nesměl. Teprve amnestie otevřela hranice a rakousko-uherské vyrovnání přineslo i nové impulzy.
Koncem sedmdesátých let se manželé Ottendorferovi stali váženými americkými občany. On jako člen demokratické strany se bezmála stal starostou New Yorku (kandidaturu odmítl) a ona stála u zrodu mnoha dobročinných ústavů - sirotčinců, chorobinců a nemocnic. Razili heslo, které je platné i dnes – kdo má zdravé ruce a může pracovat, pracovat musí! Ostatním je zapotřebí pomoci. Věděl, o čem mluví.
Svitavy se od 50. let 19. století potýkaly s problémy zdravotnictví, osvěty a školství. Chyběla nemocnice, chudí se díky ekonomickým krizím ocitali v mezních situacích. Proto město s radostí přijalo Ottendorferovu nabídku finančně se podílet na vzniku nové nemocnice a sirotčince a chudobince. V roce 1886 byly obě instituce za velké slávy a Ottendorferovy přítomnosti otevřeny. Na Ottendorferově ulici stál sirotčinec a chudobinec a na počest mecenáše byla před budovou postavena bronzová dárcova busta. To Svitavští ještě netušili, že v roce 1892 vznikne ústav, který se stal vzorovou institucí pro moravská města.
Necelé dva roky stačily k tomu, aby na místě Ottendorferova rodného domu vznikla knihovna a čítárna s přednáškových sálem. Mecenáš celou stavbu financoval a podílel se i na nákupu knihovního fondu. V teplých srpnových dnech roku 1892 přijel Oswald v doprovodu své nevlastní dcery do Svitav. Podruhé a naposled! Dědictví, které městu zanechal, je dodnes živé. Knihovna měla v depozitech ukryto na 23 tisíce svazků a stala se tak největší německou veřejnou knihovnou na Moravě. Jaké musely být přednášky a koncerty, které se zde odehrávaly. A když v roce 1929 do města přijel prezident Masaryk, zavedli jej představitelé města právě sem.
Ottendorfer zemřel ve svém bytě v New Yorku v prosinci roku 1900. v New Yorku je také pohřben na Greenwoodském hřbitově. V Americe po něm zůstalo množství fungujících ústavů a veřejných škol. Měl rád i Svitavy, pamatoval na svou matku – ostatně socha Mateřské lásky ve Svitavách je toho dokladem. Dnes je jméno Ottendorfer ve Svitavách také často skloňováno.