Mýdlo
Základem praní byla odjakživa voda, bohužel samotná je málo účinná a tak si lidé pomáhali různými pomůckami a prostředky.
V dávných dobách se užívali k paní různé druhy hlíny schopné odstranit bláto a prach. Například hora Sapun u Sevastopolu znamená v překladu Mýdlová hora, protože se tam těžila hlína používaná ke praní. V ředě zemí k těmto účelům používali kořeny, kůru a plody mydlice (Saponaria). Tato rostlina obsahuje šťávu která ve vodě pění, protože má kolem 10% saponinů. Nejrůznější druhy mydlice byly běžně dostupné v celé Evropě, kde rostly podél řek a potoků. Dodnes se na Antilských ostrovech ke praní požívá kůra bílého ořešáku.
Celá staletí se pralo sodou a popelem. Do nádoby s vařící vodou se dalo prádlo a posypalo se sodou a dřevěným popelem a potom se mačkalo, mnulo a nebo se v něm šlapalo.
Mnohem později se objevilo mýdlo, neví se přesně kdy, ale archeologové při vykopávkách v Egyptě došli k závěru že v deltě Nilu znali mýdlo už před několika tisíci lety. Staří Sumerové používali mýdlo k léčení. Na jedné hliněné tabulce z roku 2200 př. n. l je zaznamenán návod, jak léčit mýdlem. Šlo o směs smrkového dřeva, kůže vodní zmije, kořene myrty, popele, ječmene, smrkové smůly, a některých dalších přísad. Směs se uvařila ve vodě, přecedila a vzniklou kaší, které říkali mýdlo,potírali pacienta.
V Řeckých lázních za Homéra a dlouhý čas po tom se používala k mytí a praní směs popela a sody.
Ze starého Říma se dochovala slavná encyklopedie Naturalis Historia kterou sepsal Gaius Plinius starší (1.stol.př.n.l.), v ní se uvádí že mýdlo vynalezli Galové. Do roztaveného kozího loje přidávali popel z bukového dřeva, který má vysoký obsah uhličitanu draselného. Od Galů převzali výrobu mýdla Římané, ale pouze k úpravě a fixaci složitých účesů. Další zmínku o mýdle podává řecký lékař, Galen z Pergamu který v roce 164 n.l. žil v Římě a popisuje jeho výrobu. Z jeho zprávy vyplývá že se mýdlo připravuje z tuku a směsi popela s vápnem. Takové mýdlo činí kůži hebkou a vláčnou a dobře očišťuje tělo i oděv, píše.
Od Arabů, kteří také znali postup výroby mýdla, získali tyto zkušenosti Španělé, kteří jej vyráběli z olivového oleje a popele z mořských rostlin. Ve středověku se všude kolem středozemního moře začalo rozvíjet mydlářství, neboť zde bylo dostatek olejodárných rostlin.Centrem tohoto výnosného řemesla byla například španělská Sevilla, italské Benátky a Janov a od 16. století i francouzská Marseille. V té době se začíná mýdlo používat stále častěji k mytí i praní prádla, ale ještě stále není zcela běžnou věcí hlavně pro chudší vrstvy obyvatel.
V 19 století rozvoj mydlářského průmyslu a zjednodušením jeho výroby , se stává mýdlo předmětem denní potřeby a využívá se běžně i k praní prádla. Spotřeba mýdla se v 20 století stala měřítkem kultury národa.
Například v roce 1910 bylo v Německu vyrobeno 672 milionu kilogramů mýdla a vyvezeno bylo pouze 9 milionů, takže připadlo 10 kg na jednoho občana.
Amerika 11kg, Anglie 8,8kg, Francie 8kg, Belgie 6,8kg, Itálie 5,3kg, Rakousko 4,2kg ( Čechy ), Rusko 1,2kg
Mydlářské řemeslo spojené se svíčkářstvím nebylo zrovna nejčistší a libě páchnoucí. Při pohledu na dnešní voňavá mýdla se to zdá divné, ale vezměte si suroviny ze kterých se mýdlo dříve vyrábělo, tuk – nepříliš kvalitní a už vůbec čerstvý a kosti. Přidáme li k tomu špatně větranou dílnu v suterénu, nelze se divit že mydláři mněli většinou hodně těžký život. Zajímavé je že toto nepříliš lákavé řemeslo mělo u nás dlouhou tradici. Rakovnický mydlář František Otto, jehož značka „rak“se používá dodnes, popisuje jak v roce 1861 začínal: „Získat učební místo nebylo lehké. Chodili jsme s tatínkem po pražských mydlářích a kolikrát jsme vešli do dílny nízké, začouzené, nikdy nevětrané a proto škaredě páchnoucí, až se tatínek lekal že by jeho syn měl být v takové lidomorně. Pracovní podmínky mydlářů nebyly nijak růžové, ale ještě horší bylo, leckdy ani jejich výrobky nešly na odbyt. Spousta hospodyň si totiž vařila mýdla sama doma. Teprve těsně před první světovou válkou si začali mydláři pořizovat parní kotle a měnit zvolna řemeslo v průmyslovou výrobu.
Návod na výrobu mýdla podle receptu starých mydlářských mistrů
Na dlažbě musíme udělat „hrob“, to je navršený prosetý popel na krajích udusaný, uprostřed vyhloubit důlek a nalít do něj vodu. Pak přidat pálené vápno a za stálého míchání hasit. To celé dáte do kádě vylouhovat. Tak získáte louh a ten vypustíte do menší kádě. Louhem měníte lůj v mýdlo. Směs nalejete do velkých nádob a vaříte 6-8 hodin. Po vylití na kámen se utvoří želatinová hmota. Znovu ji dáte do kádě a rosolujete přidáním kuchyňské soli. Přidáváte také louh. Po vyhasnutí ohně přecedíte přes hrubé plátno do jiné kádě. Louh se oddělí od mýdla, to seberete a dáte opět vařit 5 hodin s louhem, potom se vám už mýdlo nebude lepit, vyloupne se a nevypouští vodu. Nakonec mýdlo zformujete a rozřežete drátem.
Nesmíte se ovšem divit že příbuznost s dnešním voňavým mýdlem nenajdete.
