Koncem měsíce března jsme ve výstavních síních zahájili výstavu pěti výtvarníků, které pravidelní návštěvníci výstav ve svitavském muzeu důvěrně znali. Na vernisáži se sešli nejen rodinní příslušníci těchto autorů, ale také jejich přátelé výtvarníci. Výstavou bychom rádi vzdali hold všem kolem nás, kteří dokáží rozdávat radost ve svém okolí. Těchto pět výtvarníků se o to vždy snažilo, i když každý z nich byl úplně jiný. Pan Josef Břenek si nejen rád „hrál“ se dřevem, ale byl také výborným houslistou. To po něm zdědil jeho známější syn Jiří (Čenda). Václav Novák byl introvert s dobráckýma očima, jehož dvěma velkými koníčky byla rodina a malování. Jaroslav Svatoš – renesanční člověk, kterého bylo všude plno. Malíř, muzikant, herec a především kamarád. Miloslav Šplíchal a Vysočina, to jsou synonyma. Tichý, ale výrazný člověk i malíř. A nakonec Miloš Vaněk – můj kolega. Rád maloval, ale stejně rád měl historii. Vždyť prvním poválečným kronikářem Svitav byl jeho dědeček. Návštěvu výstavy těchto pěti svitavských umělců, které spojoval zájem o umění, si nenechte ujít.
VÁCLAV NOVÁK
*26. září 1953 – †16. listopadu 2009
Narodil se v Ronově nad Doubravou, kde prožil své dětství. Tato krajina s poli, lužními lesy a řekou Doubravou na něj silně zapůsobila a stala se tak inspirací pro jeho obrazy. K tomuto tématu se neustále vracel i během studia na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Po skončení studia bydlel s rodinou ve Svitavách. V mládí jej ovlivnil prof. Zdeněk Sejček, později akad. malíř Bořivoj Borovský. Tento vliv se však léty přetavil do zcela osobního rukopisu. Přestože se jeho styl postupně mění, jeho rukopis je vždy čitelný a poznatelný.
Z místa jeho druhého domova se v tvorbě opakovaně odráží motiv náměstí ve Svitavách. Jeho náměstí jsou jasně čitelná, vždy zaplněná lidmi, ale nikdy nejde o pouhý odraz reality. V zákoutích jeho města k nám promlouvají tajuplné příběhy, očekávají nás překvapivá setkání. Co se týče námětů, byla postupně jeho tvorba bohatší o portréty, zejména členů rodiny. S uplynulým časem a nabytými zkušenostmi však změnami procházela i technika jeho malování. Od kratších tahů štětcem, typických pro impresionismus, dospívá až k nerušenému znázornění tvarů a jednotlivých barev. Jeho posledním výrazným tématem jsou postavy ve smyšleně krásné, pro náš svět však utopické krajině.
Umělecká tvorba Václava Nováka byla ukončena záhy a nečekaně zákeřnou nemocí.
MILOSLAV ŠPLÍCHAL
*22. srpna 1925 – †30. ledna 2004
Miloslav Šplíchal se narodil v majestátní Kutné Hoře, už ve čtyřech letech se však stěhoval s rodiči do vesničky Pekla u Cerekvice. V roce 1945 odešla rodina osídlovat pohraničí a usídlila se v Hradci nad Svitavou. Zde se oženil a založil rodinu. Ve dvaceti letech se přistěhoval do Svitav, kde prožil téměř celý život.
Už začátkem padesátých let se začal věnovat malování. Stal se jedním ze zakládajících členů výtvarného kroužku, kde se začali pod vedením místního malíře, učitele Jaroslava Pavliše scházet stejně „postižení nadšenci“. Známé byly jejich společné výjezdy s malířským stojanem a paletou na Vysočinu, kde vznikala celoživotní přátelství a kde se často setkávali s profesionálními malíři: Františkem Bukáčkem, Františkem Strážnickým, Rudolfem Hanychem a dalšími. Od roku 1985, kdy ukončil trvalé zaměstnání, se malování začal věnovat soustavně. Bylo jeho koníčkem na celý život. Jeho obrazy byly mezi ostatními nepřehlédnutelné.
V soukromém životě jej postihla ztráta nejbližších. Právě v těchto chvílích se mu stala oporou jeho přítelkyně Vlasta a také rodina jeho dcery.
Tak jak skromně a tiše žil, tak odešel. Jeho obrazy budou nadále ozdobou nejen muzejních sbírek, ale i mnoha domácností a nadále nám přinášejí radost.
JAROSLAV SVATOŠ
*17. ledna 1939 – †28. června 2012
Narodil se v roce 1939 v Hranicích na Moravě. Vlivem problémů zaviněných válkou se s rodiči a starším bratrem odstěhovali do maminčina rodiště, Bystrého u Poličky. Dětské vzpomínky a chudá a přísná krása Vysočiny mu natolik učarovaly, že se bude k malebným roubenkám a širokým loukám se štětcem v ruce po celý život vracet.
Po válce, v roce 1945, se přestěhovali do pohraničních Svitav. Zde maturoval na Obchodní akademii, pracoval ve Vigoně, později mnoho let v bance, výborně hrál na kytaru, ochotničil a zpíval ve slavné éře sboru Dalibor.
Rokem 1989 se jeho tvořivému talentu otevřela cesta k podnikání. Počátky byly těžké, ale on byl důsledný a pracovitý člověk a nepovolil. Postavil ve Svitavách na zelené louce továrnu na výrobu pryskyřičných zubů a vytvořil pracovní příležitosti pro desítky místních lidí.
A jednoho dne, dávno, dávno před tím, v ložnici panelákového bytu začal malovat. Maloval rád a využíval k tomu každou volnou chvilku. Neustále hledal nové výrazové prostředky a často byl i on sám svou novou technikou překvapen. Spolupracoval s místními malíři, učil se od nich a také sám jim dokázal něco dát.
Byl výborným kamarádem, společníkem vítaným v každé společnosti. Bylo by velmi těžké najít někoho, koho snad zarmoutil. A když konečně mohl mít čas na svého koníčka, musel odejít. Škoda, bylo to příliš brzy.
MILOŠ VANĚK
*4. října 1943 – †24. března 2012
Vystudoval Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor výtvarná výchova (1960–1964) u Bohdana Laciny, Oldřicha Laštůvky, Františka Chmelaře a Miloše Slezáka. Pracoval jako učitel výtvarné výchovy, od roku 1973 do odchodu do důchodu jako ředitel a poté správce sbírek svitavského muzea.
Jeho tvorbu silně ovlivnilo setkání s Kamilem Lhotákem. Kromě olejomalby používal kombinovaných technik s akvarelem a temperou a také kolorované kresby. Jeho malování bylo pomalé, zabralo hodně času a vyžadovalo velkou trpělivost. Některé obrazy zrály i dva roky. Při přemýšlení o námětu se mu totiž jeho hlavní motiv objevoval v řadě různých prostorů. Tak zřejmě došel ke svým cyklům jako byly např. „Cesty“, Věže“, „Mosty“ a neustále se opakující „Lodě“ (snad podvědomé lákání dálek). Věnoval se také grafice a v poslední době kolážím. Při tvorbě koláží se mu stal inspirací popart období šedesátých let.
Sám si nejvíce cenil své tvorby ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, kdy vytvořil nejvíce obrazů, kreseb, grafických listů i koláží a také hodně vystavoval.
Přesto, že tvořil velmi těžce a dlouho, měl radost, že většina jeho prací je v majetku kamarádů, přátel, obdivovatelů nebo příznivců.
JOSEF BŘENEK
*28. března 1933 – †17. září 2009
Narodil se v Hlásnici, kde prožil celé své dětství. Po ukončení Základní školy ve Svojanově vystudoval Vyšší rolnickou školu v Chrudimi. Celý život pracoval
v zemědělství a při zaměstnání si doplnil vzdělání na Vysoké škole zemědělské
v Brně.
Ve svém volném čase hrál rád na housle, fotografoval a maloval. V důchodovém věku se začal věnoval včelaření, sadaření a práci na zahradě. Jeho různorodou činnost přerušila vážná nemoc, která jeho aktivity výrazně omezila. Ke konci svého života se proto soustředil na dřevořezbu. Z počátku jej inspirovaly dřevořezby Aloise Petruse, používal i jeho způsob moření dřeva. Na základě doporučení Bořivoje Borovského nechával později ve svém díle vyznít kráse přírodního dřeva.
Na jeho reliéfech se často objevoval kraj jeho dětství – okolí Svojanova, vesničky s kostelíky a hrady či různá zátiší s květinami a ovocem. Zaujaly ho také výrazné budovy města Svitavy a snad svými kolegy – řezbáři – byl inspirován i k tvorbě malých reliéfních betlémů. Dřevořezba „Vzpomínka“ je věnována jeho synovi Jiřímu, muzikantovi, režisérovi, herci a zakladateli skupiny Čechomor.
