CZ
EN
DE
Městský památkový okruh
Historie praní
Oskar Schindler
Domů

Labyrint svitavských příběhů

LABYRINT SVITAVSKÝCH PŘÍBĚHŮ
aneb Příběh svitavského betléma...

 Tak 2. prosince letošního roku, a to na první neděli adventní se poprvé svým návštěvníkům představí nová stálá historická expozice Městského muzea a galerie ve Svitavách s trochu tajemným názvem „Labyrint svitavských příběhů“. Ve vstupní části muzea a ve zcela novém výstavním sále se rozehrají etudy šestnáctera příběhů, jejichž herci utvářeli kolorit města v dávných i méně dávných dobách. Je to vlastně první větší expozice o dějinách města, stavěná „na míru“ výstavního prostoru, a vůbec první po roce 1989.

Příběh historický
Svitavské muzeum se historii věnuje programově, ostatně patří to i do fundamentu jeho poslání, ale pravdou je, že doposud to bylo pouze monotematicky a krátkodobě. Výjimkou, která potvrzuje toto pravidlo, je stálá expozice o holocaustu a rodáku Oskaru Schindlerovi  pojmenovaná Hledání hvězdy Davidovy z roku 2008. Již v roce 1992 byla ve výstavních sálech někdejšího okresního muzea dělnického hnutí instalována výstava o Hřebečsku, roku 1998 zde dostal prostor místní řezbář Alois Petrus a v roce 2006 mecenáš Oswald Ottendorfer. Dějiny města zůstávaly stranou, ačkoliv tu a tam probleskly v jakési improvizované podobě, která byla výsledkem tehdejších technických možností – kopírka, jehličková tiskárna, fotografie a xerokopie...

Příběh nadějný
Málokdo si po roce 1989 uvědomoval skutečný stav věcí, jež se dorýkaly svitavského muzea. Muzeum dělnického hnutí s expozicí o tomto tématu inovovanou za velké peníze v roce 1981 už nemohlo z hlediska historie nic nového nabídnout. Neplatilo to o galerijních sálech, které se věnovaly umění a jejichž dramaturgie výstav byla v mnohých ohledech nadstandardní.

Muzeum bez vlastních sbírek, o které je připravila normalizační doba, se nemohlo pochlubit takřka ničím. Snad jen vizí muzea dělnického hnutí. Jeho sbírky skončily v lepším případě v depozitářích muzeí Brna, Pardubic, Moravské Třebové, Litomyšli, na úřadech a školách, v horším případě ve sběrných surovinách či v soukromých rukou.

Otázkou bylo, jak dostat tyto sbírky zpět do místa svého vzniku? Zdánlivě jednoduchý problém, na jehož začátku byl stoh žádostí a stoh zamítavých odpovědí. Naděje svitla v roce 2000, kdy podstatné části svitavských sbírek doputovaly do zdejšího muzea. Zatím formou dlouhodobé zápůjčky. Nadějný příběh měl kompromisní konec, zdálo se, že je to i příběh finální...

Příběh kulatého stolu
V roce 2010 dostala otázka svitavských sbírek nový impulz. Na setkání vedení města s občany, které dostalo název kulatý stůl o svitavské kultuře, padl dotaz z pléna. Pan Ladislav Hubený se zeptal, jak to vypadá se svitavským betlémem, který byli kdysi vystaven v muzeu a který si řada lidí pamatuje. Jasná otázka, komplikovaná odpověď, šťastná shoda náhod a lidé, kteří se problém rozhodli znovu řešit. Starosta města David Šimek, krajská radní Jana Pernicová, ředitelka svitavského muzea Blanka Čuhelová a další a další... a pak lidé v čele s Jitkou Rychlíkovou, ředitelkou Východočeského muzea v Pardubicích, kde byl dotyčný betlém v depozitáři a o něhož se starali tamní muzejníci a restaurátoři. Nutno říci, že jej pardubičtí kolegové zachránili před zničením v nicotě normalizace. Výsledkem složitých jednání byla možnost dlouhodobé zápůjčky betléma do Svitav a převod části svitavských sbírek do evidence městského muzea... Všem šlo o totožnou věc – betlém vystavit a potěšit jím návštěvníky.

Příběh expoziční
Když se ukázalo, že je reálná možnost dostat betlém zpět do Svitav, potýkali se svitavští muzejníci s nerudovskou otázkou kam s ním? Bylo mnoho možností – vyčlenit jednu místnost v galerii, či přizpůsobit přízemní výstavní sály po knihovně. Ani jedna z variant nebyla optimální, vždy znamenala něco za něco. Stálá instalace omezuje využití prostoru pro zamýšlené akce, limituje zázemí pro chod muzea (nezasvěcený člověk si stěží umí představit, kolik mobiliáře musí muzeum mít, aby připravilo tu či onu výstavu a mobiliář se musí někde skladovat). Historie by toto zásadní rozhodování mohla shrnout do pravdivé hyperboly – a opět pomohl městu mecenáš Ottendorfer. Pokolikáté už! Nejvýhodnější možností pro výstavu betlému se ukázal depozitář knižního fondu Ottendorferovy knihovny, pro pamětníky: dětské oddělení okresní knihovny a pro ještě větší pamětníky – místo původní poválečné instalace svitavského betlému. A výsledkem hlavylámání muzejníků bylo: spojit výstavu betléma s historickou expozicí.

 Příběh realizační
Libreto, tedy scénář historické expozice, se v nejasných obrysech zrodilo roku 2009. Bylo vždy doplněno kondicionálem: ...bylo by dobré udělat... či naším snem by byla expozice o dějinách města... Zůstávalo otázkou, co vystavit, kde to vystavit a do čeho to vystavit... V roce 2011 byla jasnější odpověď na první dvě otázky, chyběla odpověď na otázku třetí (a podstatnou). Za pomocí grantů Pardubického kraje, Ministerstva kultury ČR a z rozpočtu muzea se podařilo shromáždit na 340 tisíc Kč.  A téměř shodná částka byla nutná na přípravy místnosti – od osvětlení po podlahu. Na celé realizaci se posílely dvě desítky místních i jinoměstských firem. Během dvou měsíců se vyměnila okna, kde si památkáři řekli své, změnil se způsob vytápění, elektrická infrastruktura, osvětlení, zabezpečení, průchozí sítě, zrestauroval se nosný pilíř místnosti, provedla výmalba, opravila se podlaha, dořešily se otvorové prvky, parapety, chodba... A také jsme zažili zklamání – to když si něco vymyslíte, připravíte a v samotném závěru se ukáže, že je to technicky nemožné. Všechny výstavní panely na chodbě měly být ze skla zjemněného LED osvětlením... Ještě, že jsou varianty B...

 Příběh předposlední
A tak jsme s velkou slávou betlém dovezli z Pardubic do Svitav. Čtyři stovky figur a sto osmdesát staveb. Vlastně několik betlémů z let 1826–1942, práce generací svitavských řezbářů. Nejdříve se ovšem jelo pro dáliny, tedy na plátně malované horizonty betléma. Těch je pět, různých délek a výšek. Každý jiný, s jinými motivy a malovaný jinou rukou. A také v různém stupni (ne)vystavitelnosti. Vše směřovalo k jejich kopiím, tedy tiskům ná plátno. Vybrali jsme dvě dáliny – orientální město a českou krajinu a trnuli, zda vůbec půjdou spojit. Výsledek uvidíte ve čtyřmetrovém horizontu a nechte se překvapit.

Ale zpět k vlastnímu betlému – po dvou dnech balení a prokládání – byl přivezen do našeho muzea. Pardubické muzeum vyšlo velmi vstříc – s betlémem vyslalo kurýra. Vlastně dvě kurýrky, restaurátorky – Renatu Vašicovou a Václavu Siglovou – a společnými silami jsme začali betlém připravovat k vystavení. Původní záměr předpokládal práci na fixaci, čištění, retuše v horizontu několika málo dní, což se protáhlo na dva týdny. Výsledkem je instalace, která možná překvapí, a to i pamětníky té původní scény z padesátých let.    

Příběh poslední
Pro libreto expozice bylo inspirací Komenského vrcholné dílo Labyrint světa a ráj srdce. A také jeho dílo pedagogické – Škola hrou. Dějiny města jsou vykládána na příbězích konkrétních lidí: zakladatelů, obránců, stavitelů, učitelů, duchovních, malířů, sochařů, řezbářů, varhanářů a pochopitelně betlémářů. Co povolání, to historický příběh s jednoduchými texty, grafikami, fotografiemi, ale hlavně s originály soch, obrazů, řezeb, plastik, částí nábytku a reliéfů. Zkrátka maximum toho, co umožnil  prostor o výstavní rozloze 60 metrů čtverečných, s tím, že desetinu z výměry zabere samotný betlém. 

 Příběh ještě jednou poslední
Závěrem bychom rádi poděkovali všem, kteří stáli u začátku těchto příběhů a bez jejichž podpory, porozumění, nadšení a práce bychom k cíli nedoputovali. Bez podpory Pardubického kraje, ministerstva kultury, ochoty a vstřícnosti Východočeského muzea v Pardubicích bychom stále stáli na začátku dlouhé cesty. Poděkování za podporu patří vedení města Svitavy a zastupitelstvu města, stejně jako všem firmám, dobrovolníkům, našim přátelům, kteří si popsané příběhy vzali za své. Finis coronat opus. 

Poděkování
Děkujeme všem, kteří se zasloužili o realizaci expozice a finančně nás podpořili. V první řadě děkujeme:

Městu Svitavy
Pardubickému kraji
Ministerstvu kultury ČR

a našim sponzorům, bez jejichž darů by realizace byla obtížnější:

firmě MAXAtech - ing. Maxmilián Novák (realizace mobiliáře)
firmě ELEKTRO VKV spol. s r. o. (elektroinstalace)

firmě DTP centrum v. o. s. (litografie a grafické práce)
firmě Jaroslav Opatřil - OSVIT (návrh osvětlení)
firmě Mojmír Hladík - GRAFIKO Svitavy (tisk, instalace panelů)

Děkujeme všem dobrovolníkům, kteří s námi spolupracovali a kteří nám pomáhali.

Copyright © Městské muzeum a galerie ve Svitavách 2024