Království panenek pro každého bez rozdílu věku. Jedinečná výstava porcelánových panenek potrvá od 12. června do 31. října 2010. Stojí to za zhlédnutí!
V průběhu turistické sezóny nabídne muzeum nejen místním návštěvníkům, ale i turistům, kteří do Svitav zavítají, výstavu věnovanou především všem holčičkám bez rozdílu věku.
Soukromá sbírka porcelánových panenek Anny Šlesingerové ze Schwandu u Norimberka je opravdu výjimečná. Ostatně Česká televize o této sbírce a její majitelce natočila několik pořadů, takže jste ji už možná viděli v televizi.
Paní Anna se narodila v Praze. Ke sběratelství a později i výrobě panenek se dostala až po svém odchodu do Německa v roce 1981. Dnes pořádá nejen výstavy, ale také kurzy, kde zájemce učí modelovat, stavbu forem až po výrobu porcelánových panenek. Dnes má v Čechách mnoho pokračovatelek. Již 10 let také pořádá každoročně soutěž o nejkrásnější vlastnoruční výrobek pod názvem „Česká panenka“.
Velká část její sbírky se tedy bude začátkem června stěhovat do Svitav. A co budeme moci obdivovat? Historické panenky i reprodukce starých francouzských, německých a rakouských panenek, reprodukce výrobků současných panenkářů. A také autorskou tvorbu. Panenky inspirované pohádkovými knížkami, v poslední době velmi oblíbené portrétní panenky vyráběné podle fotografií skutečných dětí a také scénky na dané téma. A tak uvidíte různé panenky v podobě dětí aranžované do příběhů, např. „Děti na pískovišti“, „Přijela pouť“, „U nás v kuchyni“…., krásná je také císařovna Sissi se svým doprovodem. Na výstavě najdete i malířský koutek, kde si děti budou moci vybranou panenku nakreslit. A své malířské dílo si buď odnést domů, nebo zanechat jako součást výstavy v muzeu.
Slovo o autorce
Anna Šlesingerová – se narodila 1. února 1946 v Praze. Po absolvování gymnázia začala pracovat na telefonní ústředně a po večerech studovat průmyslovou školu slaboproudé elektrotechniky.
Přes technické zaměření jejího povolání jí však učarovala krása ručních prací. Ve vzpomínkách se často vrací ke své první rukodělné práci – zástěrce pro panenky, kterou vlastnoručně sešila ve svých třech a půl letech. Po prvních neumělých a nesmělých krůčcích pak přicházely věci složitější , přidalo se paličkování a vyšívání. Byla to právě tato činnost, která jí pomáhala i v prvních nelehkých letech exilu.
K panenkám, jejich výrobě a sběratelství se však dostala až po odchodu do Německa v roce 1981. Zcela náhodně se setkala se sběratelkou a současně výrobkyní panenek v Mannheimu. Jejich křehká porcelánová krása ji učaroval natolik, že jí zůstala věrná dodnes.
Anna Šlesingerová je typickým příkladem samouka, který šel vytrvale za svým cílem, nemajíc odborného vzdělání výtvarného typu, kromě výtvarného kurzu na malování francouzských panenek. Z prvních ušetřených marek koupila vypalovací pec, jednu formu na výrobu hlaviček a jednoduchou odbornou příručku. S tímto skromným vkladem, ale obrovskou vůlí a trpělivostí se pustila do díla. Dnes se tomu již jen usmívá. Za sebou má mnoho odborných kurzů, kdy ona sama je tou, která učí. Nejen v Čechách má již mnoho pokračovatelek.
Své panenky Anna Šlesingerová nejprve z plastelíny nebo keramické hlíny. Podle modelu postaví sádrovou formu a do ní odlévá své panenky z porcelánu nebo papírové licí hmoty. Panenky si také sama obléká, nezaskočí ji ani výroba paruk, bot či ostatních doplňků. Ráda modeluje i podle konkrétních portrétů. I na naší výstavě jsou portrétní panenky zastoupeny. Inspiraci pro svou práci nachází především v běžném životě, ale ráda se obrací i k pohádkám / např. postava Marbulína a jeho sestřičky /. Návratem k historii jsou její repliky panenek různých výrobců z minulého století. Zvláštní pozornost zasluhuje panenka v klobouku v krejčovském salóně, kterou autorka vyrobila podle formy nalezené na skládce u Karlových Varů. Byla léty a povětrnostními vlivy silně poškozená a jen díky trpělivosti a hodinám práce mohla být znovu postavena. Anniny panenky se úspěšně zúčastnily soutěží Sindelfingen v Mnichově, Regens, Neustadtu u Coburku, Londýně a ve Vídni.
Pokud navštívíte dům její rodiny ve Schwandu u Norimberka, najdete zde několik stovek panenek vymodelovaných nejen podle její vlastní fantazie či portrétů, ale i množství replik historických a samozřejmě i těch původních historických, protože Anna Šlesingerová je nejen výrobcem, ale i velkou sběratelkou. V nevelkém ateliéru Vás obklopí křehká krása a Vám nezbývá než žasnout nad dovedností lidských rukou a obrovskou fantazií lidského ducha.
Když se řekne panenka
Panenka - to krásné, trochu magické slovo. Co všechno se nám vybaví při jeho vyslovení. Těžko by se to asi dalo shrnout do několika vět. Jiné jsou pocity dítěte, jiné těch dříve narozených.
Panenka je spojena s historií člověka a celé lidské společnosti. Figurky podobné panenkám nacházíme již při archeologických vykopávkách, objevují se například v hrobech starých Egypťanů.
Kultovní význam si však v mnohých zemích (zejména Asie a Afriky) podržely panenky dodnes. Již ve starém Římě obětovala děvčata před svatbou své panenky bohům na znamení rozloučení se se svým dětstvím.
Ve středověku mělo slovo panenka širší význam, označovala se jím hračka všeobecně. Teprve od 18. století má toto slovo dnešní význam. Pojem panenka se vynořil v roce 1715 v jednom lexikonu a byl odvozen od latinského pupe – malé děvče.
Až do počátku 18. století se panenky vyráběly nejvíce ze dřeva, hlíny, textilu, ale i chlebového těsta. Staly se předmětem zájmu řemeslníků mnoha oborů (například i zlatníků). Kolem roku 1700 se vynořily panenky z vosku. V této oblasti zazářili v polovině 18. století zejména Angličané, kteří pronikli na evropský trh se svými voskovými panenkami značky MONTANARY.
Od roku 1806 se však centrem panenkářské výroby stává německý Sonneberg. Celé 19. století se potom o toto prvenství střídali Němci a Francouzi. Nejprve panenky vyráběli z papírové hmoty (tzv. papírmašé) a oblékali je podle tehdejší módy v empírovém stylu. Teprve od roku 1830 byl pro výrobu používán porcelán, přestože v Německu byl znám již téměř sto let. Na trh začaly přicházet porcelánové, tzv. čínské hlavy. Panenky měly vymodelované, většinou černě nabarvené účesy a představovaly velké i malé dámy biedermeieru. Obzvláště známé jsou z té doby nepohyblivé, celoporcelánové koupací panny, které by se v českém překladu jmenovaly „zmrzlá Charlota“ a „zmrzlý Charlie.“ Během let 1850 – 70 se začal používat neglazovaný porcelán (biskvit porcelán). Nejprve vznikaly světlovlasé krásky s nádhernými účesy a krajkovými čepci, tzv. parian panenky. Brzy však tento typ panenek vytlačily typy jiné, rovněž z neglazovaného porcelánu. Až do druhé poloviny 19. století představovaly většinou dospělé dámy. Sloužily, obzvláště ve Francii, módním návrhářům a krejčím ke zprostředkování módy do celého světa (coby katalog). Teprve koncem 19. století dostala panenka i dětské rysy. Počátkem 20. století se zrodily tzv. charakterové panenky a mimina. Tato novinka přišla opět z Německa. Místo ideálu krásy se vyráběly realistické hlavy dětí.
Hlavičky panenek z 19. století nebyly zpočátku svými výrobci nijak označovány, pouze někteří je číslovali. Časem však je začali označovat speciální značkou na krku. Tyto značky slouží ještě dnes k určení a rozlišení jednotlivých výrobků. Často se z nich dá určit vznik i velikost.
