PODIVNÁ REFLEXE VLASTNÍ HISTORIE
Není to dlouho, kdy jsem na vyšehradském Slavíně položil květiny na symbolický hrob zavražděné ženy a političky, doktorky Milady Horákové. Záměrně říkám zavražděné, nikoliv popravené političky. Slovo „poprava“ v sobě totiž obsahuje slovo, které je odvozeno od slova „právo“. Není prostoru pro to, abych zde popisoval pojetí práva v totalitní společnosti, ale dokázal bych definovat slovo kat a jeho oběť. Jaké je tedy chápání práva ve společnosti, v níž si toto právo přivlastňuje a definuje sám kat, oháněje se vyšším zájmem lidu, dělnické a rolnické třídy a lidově demokratického zřízení? Je to prázdný termín slova. Tedy slova právo, ve kterém samo právo absentuje.
O to více mne vyděsila nedávná vyjádření představitelů KSČM o tom, že by tuto událost měli interpretovat a hodnotit historici a že vlastně se ani o komunistickou vinu nejedná, neboť ten pravý komunistický společenský systém ještě nebyl vytvořen a v těch padesátých letech se jednalo o jakýsi předstupeň v uvozovkách pravého komunismu. A že komunisté se za celý zločin v roce 1989 omluvili.
Vadí mi řada věcí. Zejména relativizace historie, schovávání zločinů a jejich pachatelů za floskule. Ano, slyším z úst představitelů výkonné moci o tom, že romský tábor v Letech u Písku byl netáborem, že mrtví z doby okupace roku 1968 byli oběťmi své vlastní nepozornosti v dopravě. Za chvíli se můžeme snad i dočíst, že holocaust nebyl spáchán nacisty, protože místa vyhlazovacích táborů byla ve státě, v němž nebyl právně zakotven národní socialismus, že gulagy na Sibiři vlastně nejsou komunistickým terorem, protože přerod socialistické společnosti k té komunistické nebyl dokončen. A v rámci mýtů lze relativizovat vše. I postupný přerod naší třetí republiky k totalitarismus.
I my ve Svitavách jsme prožívali časy bezpráví, zinscenovaných procesů, kampaní proti posledním zástupcům strany lidové a národně sociální těsně před komunistickým převratem roku 1948. V hledáčku dobového tisku se na komunistickém pranýři ocitli Josef Dědič a Josef Stejskal, oba spolustraníci Milady Horákové. Mám vyprávět o násilném zrušení kláštera redemptoristů v roce 1950, o lidovém tribunále v divadle Stalingrad, který vynese ve dvou procesech mnohaleté tresty odnětí svobody za vlastizradu a napomáhání rozvratným živlům v rozbíjení naší lidově-demokratické republiky? O čem mám vlastně vyprávět? O naší slabosti se s dějinami vypořádat, ne-li je snad pochopit a poučit se z nich? O tom, že ikony utrpení – lidické ženy – žádaly spravedlivý trest pro obviněnou, a to ten nejvyšší? Stejně jako desetitisíce ostatních, i ti, kteří pozvedli hlas na její obranu, slyšet u nás nebyli. Jejich hlas se zastavil někde v oraništi mezi ostnatými dráty státní hranice.
Já osobně cítím povinnost sdělit: „Paní Milado, omlouvám se z hloubi srdce a také se hanbím. Za sebe i za nás, že pro Váš odkaz a Vaši oběť neděláme víc. Dlužíme Vám to!“
Radoslav Fikejz, 2020
