CZ
EN
DE
Městský památkový okruh
Historie praní
Oskar Schindler
Domů

72 LET OD ZAVRAŽDĚNÍ MILADY HORÁKOVÉ

23.06. 2022

PODIVNÁ REFLEXE VLASTNÍ HISTORIE

Není to dlouho, kdy jsem na vyšehradském Slavíně položil květiny na symbolický hrob zavražděné ženy a političky, doktorky Milady Horákové. Záměrně říkám zavražděné, nikoliv popravené političky. Slovo „poprava“ v sobě totiž obsahuje slovo, které je odvozeno od slova „právo“. Není prostoru pro to, abych zde popisoval pojetí práva v totalitní společnosti, ale dokázal bych definovat slovo kat a jeho oběť. Jaké je tedy chápání práva ve společnosti, v níž si toto právo přivlastňuje a definuje sám kat, oháněje se vyšším zájmem lidu, dělnické a rolnické třídy a lidově demokratického zřízení? Je to prázdný termín slova. Tedy slova právo, ve kterém samo právo absentuje.

O to více mne vyděsila nedávná vyjádření představitelů KSČM o tom, že by tuto událost měli interpretovat a hodnotit historici a že vlastně se ani o komunistickou vinu nejedná, neboť ten pravý komunistický společenský systém ještě nebyl vytvořen a v těch padesátých letech se jednalo o jakýsi předstupeň v uvozovkách pravého komunismu. A že komunisté se za celý zločin v roce 1989 omluvili.

Vadí mi řada věcí. Zejména relativizace historie, schovávání zločinů a jejich pachatelů za floskule. Ano, slyším z úst představitelů výkonné moci o tom, že romský tábor v Letech u Písku byl netáborem, že mrtví z doby okupace roku 1968 byli oběťmi své vlastní nepozornosti v dopravě. Za chvíli se můžeme snad i dočíst, že holocaust nebyl spáchán nacisty, protože  místa vyhlazovacích táborů byla ve státě, v němž nebyl právně zakotven národní socialismus, že gulagy na Sibiři vlastně nejsou komunistickým terorem, protože přerod socialistické společnosti k té komunistické nebyl dokončen. A v rámci mýtů lze relativizovat vše. I postupný přerod naší třetí republiky k totalitarismus.

I my ve Svitavách jsme prožívali časy bezpráví, zinscenovaných procesů, kampaní proti posledním zástupcům strany lidové a národně sociální těsně před komunistickým převratem roku 1948. V hledáčku dobového tisku se na komunistickém pranýři ocitli Josef Dědič a Josef Stejskal, oba spolustraníci Milady Horákové. Mám vyprávět o násilném zrušení kláštera redemptoristů v roce 1950, o lidovém tribunále v divadle Stalingrad, který vynese ve dvou procesech mnohaleté tresty odnětí svobody za vlastizradu a napomáhání rozvratným živlům v rozbíjení naší lidově-demokratické republiky? O čem mám vlastně vyprávět? O naší slabosti se s dějinami vypořádat, ne-li je snad pochopit a poučit se z nich? O tom, že ikony utrpení – lidické ženy – žádaly spravedlivý trest pro obviněnou, a to ten nejvyšší? Stejně jako desetitisíce ostatních, i ti, kteří pozvedli hlas na její obranu, slyšet u nás nebyli. Jejich hlas se zastavil někde v oraništi mezi ostnatými dráty státní hranice.

Já osobně cítím povinnost sdělit: „Paní Milado, omlouvám se z hloubi srdce a také se hanbím. Za sebe i za nás, že pro Váš odkaz a Vaši oběť neděláme víc. Dlužíme Vám to!“

Radoslav Fikejz, 2020


Copyright © Městské muzeum a galerie ve Svitavách 2022