9. října – 14. listopadu 2010 Výstava obrazů a grafik
Vernisáž: sobota 9. října v 17 hodin, úvodní slovo: Libuše Šlezarová, ředitelka Divadla hudby v Olomouci. Na fujaru zahraje Martin Halíř a na didgeridoo ladislav Kraus.
Martina Novotná patří k mladší generaci českých výtvarníků. Narodila se v Ústí nad Orlicí a absolvovala ateliér konceptuální tvorby u prof. Petera Rónaie a ateliér nefigurální malby u docenta Maixnera.V průběhu posledních patnácti let vystavovala na mnoha místech naší republiky. Její životopis je věru zajímavé čtení. Ostatně, posuďte sami.
„...Jako dítě jsem málo mluvila a hodně kreslila. Nejraději slunce, běžícího koně, zámeckou zahradu... Jak šel čas a prokousávala jsem se tradičním vzdělávacím systémem, po mojí tvořivosti a fantazii jako by přejel parní válec logiky a rácia. Maturovala jsem z chemie a matematiky, byla jsem i chytrá, nebyl problém. Jenom mi někdy bývalo nepochopitelně strašně smutno... Na pedagogické fakultě v Hradci Králové se ve mně zas začal probouzet talent, ale jako bych jej vyhrabávala hluboko z hlíny. Šlo to ztuha, bylo to černobílé. Hodně mě bavila grafika- linoryty, tisky. Po převratu jsem byla au-pair v Německu a pak v Americe. Byl to křest ohněm, závan ztracené svobody. Potkala jsem zase sebe sama a narostla mně křídla. V Americe mě začaly bavit barvy- pastely, pastelky…. Po návratu mě přijali na čerstvě vzniklou Fakultu výtvarných umění v Brně. … Žila jsem v Orlických horách na samotě u lesa a nejčastěji komunikovala sama se sebou. Malovala jsem, a zavrtávala se čím dál hlouběji do vnitřních světů…. Snažila jsem se spasit útěkem a odjela na čtvrt roku do Peru v Jižní Americe. Malby jednoho šamanského malíře mi přišly být tak podobné mé diplomové práci. …Bydlela jsem v indiánské vesnici na břehu pralesního jezera a také cestovala po zemi. Setkala jsem se s magickým světem pralesních rostlin, s léčebnými ceremoniemi domorodých obyvatel. Je to imaginární pohádkový svět, kterého jsme se my Evropané zřekli. … Indii jsem považovala za pravlast všech lidí, kam je dobré se odebrat, když nevíme kudy kam.. Nakonec mě přitáhl její severní cíp vysoko v Himalájích Ladakh, jinak také zvaný Malý Tibet. Učila jsem jako dobrovolník tři měsíce děti kreslení. Vesnická škola ležela hned pod klášterem, jehož „zadýchané“ prostory mě přitahovaly jako magnet. V úžasu jsem vnímala kontrast pestrého , barevného světa uvnitř klášterních zdí a skalnaté pustiny venku... Doma je tam, kde je dobře, at je to jižní nebo severní polokoule. Možná to jednou bude moje zelená zahrada s domkem. Tak se učím být „doma“ i tady doma….
