Československý filmový plakát 1931–1948
V roce 1930 se v československých kinech objevily první zvukové filmy a zároveň první plakáty, které jdou snadno rozeznat od těch pocházejících z němé éry. Především zmizel celistvý výjev plakátu a charakteristickým rysem byla skládanka z několika obrazů či postav, doplňovaná velkými plochami výrazných barev. Většinou byly v popředí detaily hlav, ale i celé postavy hlavních hereckých hvězd, někdy najdeme na ploše i záběry z celého filmu. Novinkou bylo i uvádění režisérů a herců hlavních rolí. Jako předloha pro české autory sloužily americké plakáty. Častým jevem bylo hyperrealistické překreslování fotografií z filmů, především u filmů západní produkce, tato tendence ovšem neminula ani českou tvorbu.
Vzhledem k velké německé menšině v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byly plakáty často dvojjazyčné. Později, v období protektorátu (1939–1945), bylo označování i v německém jazyce většinou povinné. Po roce 1945 němčina z plakátů zmizela.
Jelikož tvorba filmových plakátů nebyla tehdejší kritikou považována za umění, jejich produkci se věnovali nepříliš známí malíři či grafici. U mnoha z nich neznáme ani podrobnější osobní údaje. Rozhodně nejznámějším autorem plakátů ve druhé polovině třicátých a čtyřicátých let byl Josef Burjanek (1913–1992), jenž byl majitelem stejnojmenného reklamního a propagačního ateliéru, v němž sám pracoval a zaměstnával řadu výtvarníků. Burjanek sloužil za okupace nacistům a po znárodnění filmového průmyslu přešel plynule do služeb komunistické propagace.
Zatímco kýčovité filmy nevadily a nebyly na stránkách tisku tolik napadány, český filmový plakát první republiky, za protektorátu a v krátkém polodemokratickém období po druhé světové válce, v letech 1945–1948, byl v odborných kruzích naprostou odsouzen a nejčastěji nazývám kýčem. Mnozí kritici vůbec nepochopili reklamní účel plakátů, který měl především svou líbivostí až podbízivostí nalákat masy lidí na daný film, zajistit mu velkou návštěvnost a soukromým filmovým společnostem co největší zisk. Proto se také nemůžeme apriorně na plakáty dívat pouze uměleckýma očima, ale musíme je vnímat také jako reklamní produkt tehdejší doby. Tato situace se změnila od padesátých let, kdy se celá společnost dostala pod kontrolu nedemokratického komunistického režimu, pro který už nebyl prvotním cílem zisk z filmu, ale jeho ideologické ovládnutí. Proto můžeme padesátá až sedmdesátá léta nazvat zlatou érou českých filmových plakátů, kdy se této tvorbě věnovali renomovaní výtvarní umělci. Avšak i předcházející období má svoje osobité kouzlo, které můžeme na výstavě obdivovat.
Text: Muzeum hlavního města Prahy
